Obec Tvrdkov

Stejně jako Ruda a Mirotínek, tak i Tvrdkov se v kronikách a úředních záznamech objevuje ve 14. století nejprve pod českým názvem Tvrdkov, později Twirdkow nebo Twrdcow. Název obce je odvozen od osobního jména Tvrdek. Pozdější německé jméno obce - Pürkau - je buď zkomoleninou tohoto osobního jména a nebo může též pocházet od zdejších rozlehlých březových hájů (die Birke – něm. bříza).

Zatímco v Rudě do 16. století bylo zdrojem obživy hornictví, v Tvrdkově mělo od samého začátku převahu zemědělství. Na ne příliš výnosné půdě se zde pěstoval oves, žito a len. Obilí se mlelo v místním mlýně na Tvrdkovském potoce (v místě pod nynější přehradou). Dřevo se v Tvrdkově těžilo v omezené míře. Sloužilo většinou k otopu a nebo k výrobě střešního šindele.

Se stavbou kostela v Tvrdkově se započalo v roce 1768 a financována byla z prostředků místních občanů a především rychtáře Augustina Linke. Kostel byl dokončen v roce 1776 a zasvěcen sv. Antonínu Paduánskému. Podle historických pramenů byla předtím v místě kostela pouze dřevěná zvonice, márnice a hřbitov. Na původním tvrdkovském zvonu stál rok 1601.

V blízkosti kostela se nachází socha P. Marie Immaculaty z roku 1848.

V Tvrdkově odjakživa stávala dědičná rychta. Stála v prostoru dnešního obchodu potravin. Byla však zbourána v šedesátých letech minulého století.

První jednotřídní škola byla v Tvrdkově postavena již v roce 1798. V srpnu 1905 podle místních kronikářů zasáhl budovu školy blesk a škola utrpěla značné škody. Už v říjnu téhož roku však byla škola uvedena do původního stavu a mohlo se pokračovat ve výuce.

Během první světové války (1914-1918) postihl zvony v místním kostele podobný osud jako zvony ve stovkách dalších obcí. Zvony (včetně nejstaršího z roku 1601, vážícího 400 kg) byly odebrány spolu se svícny a roztaveny pro válečnou výrobu. Roztaveny byly dokonce i píšťaly místních varhan. Nové zvony si Tvrdkov pořídil až v roce 1924. Zásluhu na tom měl jeden z nejmajetnějších sedláků Franz Langer. Oprava varhan byla provedena až v roce 1929.

Obec Tvrdkov se může pochlubit, že jako první ve zdejším kraji si mohla posvítit elektřinou. Elektrický proud byl do obce zaveden již v roce 1919, a to díky paradoxní situaci – v důsledku katastrofálního nedostatku petroleje, kterým se tehdy běžně svítilo.

Možná ještě neuškodí trocha statistiky. V roce 1869 bylo v Tvrdkově 74 domů a žilo zde 435 obyvatel. V roce 1930 to bylo 366 obyvatel v 82 domech.

O slovanském původu jmen našich obcí jsme se již zmínili. Jméno obce Měrotín - Mirotínek pochází od osobního jména Měrota. Pravděpodobně šlo o jméno zakladatele obce – tzv. lokátora. Tento jedinec, pověřený vrchností k založení obce, s sebou přivedl skupinu kolonistů z vnitrozemí. Jméno obce bylo později používáno i německými kolonisty, vyslovováno však jako Mierotin nebo Mirotein. Ještě v osmnáctém století, tedy už v době dokončené germanizace našeho kraje, je na mapách vyznačen místní les Traschka (tedy Dražka), Plaschkahammer (Blažkův hamr) a nebo les Zahradken. To dosvědčuje, že česká místní jména byla Němci hojně přejímána a poněmčována.

Mirotínek je nejmenší z našich tří obcí. První historická zmínka o něm je z roku 1381. Obec nikdy neměla vlastní kostel.V Mirotínku byla a dosud ještě je zvonička. Nachází se poblíž bývalé dědičné rychty. Od roku 1784 byla obec součástí tvrdkovské farnosti.

Mirotínský hřbitov (dnes se zde již nepohřbívá), vznikl až ve dvacátých letech minulého století. Na hřbitovním kříži je dosud vytesán letopočet 1926. Naposledy se zde pohřbívalo v roce 1969. Mirotínští občané jsou od té doby pohřbíváni na hřbitově tvrdkovském.

A nyní si ještě připomeňme několik základních údajů.

Na jihovýchodní straně Mirotínka se nachází „Polské kameny“. V době tzv. Švédské války“ v 17. století zde padli a byli pohřbeni polští vojáci.

Obec má ve znaku tři lilie ve štítu.

Uprostřed obce stojí budova jednotřídní školy z roku 1816, rozšířené v roce 1852. Například v roce 1905 se zde vyučovalo pro 56 dětí!

V roce 1900 měl Mirotínek 52 domů a 280 obyvatel. Tento počet se zhruba udržel až do roku 1945.

Z našich tří obcí je nejstarší  Ruda. Je spolu s  Rešovem uváděna jako nejstarší obec na Rýmařovsku. V písemných pramenech se nejstarší zmínka váže k roku 1348, tedy ke „zlatému“ období vlády Lucemburků, konkrétně Karla IV. O obci se tehdy ještě hovoří jako o Rudě, nikoli o Eisenbergu. Ruda byla od samého začátku hornickou osadou. O rozkvět zdejších důlních podniků se postarala bohatá ložiska rud a „nákladníci“ (dnešním jazykem investoři či developeři)  ze Šumvaldu a Uničova.

Hornictví bylo v Rudě hlavním zdrojem bohatství. Na začátku to byla těžba drahých kovů, tedy zlata a stříbra. Po vyčerpání hlavních dostupných nalezišť pak železné rudy. Pro zdejší doly byla životně důležitá i těžba dřeva v okolních lesích. Dá se říci, že hornictví v Rudě převládalo ještě na konci 16. století. Od roku 1597 obec patřila ke královskému městu Uničov a nesla název Ruda Železná. Město Uničov koupilo Rudu i se zlatými, stříbrnými a železnými doly. Zásluhou těžební činnosti měla tehdy Ruda neuvěřitelných 900 obyvatel!

Pozůstatky důlní činnosti lze v Rudě a okolí nalézt na mnoha místech. Zejména na jižní straně Křížového vrchu (Kaulichův důl). Také podél cesty (dnešní žlutě značená turistická cesta) směrem k Fialovu mlýnu nebo v lese nad Rudou směrem na Tvrdkov. Stop po dávné hornické slávě je tu dost. Ne náhodou jsou ve znaku obce zkřížená hornická kladiva ve štítu, nad kterým stojí boží beránek.

Život a události v obci se dají vyčíst z církevních záznamů a kronik. Uvádí se, že  obec Ruda až do roku 1758 spadala do farnosti Dolní Dlouhá Loučka. Téhož doku byla v Rudě zřízena expozitura této farnosti, v roce 1774 se osamostatnila jako kuracie a v r. 1851 byla povýšena na farnost. Je známo, že do roku 1758 byla v Rudě pouze zvonička se zvonem z roku 1583. Na místě dnešního kostela se rozkládala zahrada.

Ke vzniku zdejšího kostela se váže následující událost:

Královský rychtář města Uničova, Ferdinand Gröschelsberger, se v roce 1755 vypravil za svými povinnostmi lesem k rudskému mlýnu, který se nacházel pod Rešovskými vodopády. Cestou jej však potkala velká nepříjemnost. Koně se splašili a neovladatelný vůz skončil na dně hluboké rokle. Těch je po cestě nahoru podél Huntavy víc než dost. Rychtářovi se jako zázrakem nic nestalo. Protože byl zbožným mužem a velkým ctitelem P.M. Sněžné, předsevzal si po tomto neštěstí k její poctě vystavět kostel v Rudě. Se zahájením stavby nemeškal a kostel mohl věřícím sloužit již v roce 1758.

Na místě fary byla původně myslivna a na místě školy měla uničovská vrchnost svůj „panský dům“.

Zakladatel kostela umírá sedm let po jeho vysvěcení.  Ještě před svou smrtí (1760) však začal s budováním křížové cesty se 14 sousošími.

Od sedmnáctého století dochází k celkovému úpadku těžby v okolí Rudy, který vyústil v úplné zrušení těžby rud.  Propuštění horníci byli nuceni se věnovat jiným činnostem, např. tkalcovství a zemědělství. Útlum těžby se též projevuje na odlivu obyvatel, v naprosté většině německy hovořícího. Po sčítání lidu v roce 1900 je uváděno 713 obyvatel Rudy. Mateřskou řeč českou uvedli pouze 4 občané.

První obecní škola byla založena v roce 1853. V roce 1901 je zahájena výstavba školy nové (dnešní penzion Pod Křížovým vrchem).

Krutě Rudu zasáhla První světová válka, na jejíchž bojištích nalezlo smrt 27 zdejších občanů. Jejich jména jsou uvedena na pomníku z roku 1921.

První léta nového československého státu s počáteční konjunkturou pominula a hospodářská krize velmi zasáhla náš kraj a proměnila se v sílící chudobu,  sociální napětí a nacionalismus. Události vyústily v mnichovskou krizi, po níž se Rýmařovsko stalo součástí Německa. Poslední válečná léta končí církevní kronika záznamem o vzdušném boji nad Rudou v prosinci 1944. Jižně od Křížového vrchu bylo tehdy odhozeno 6 leteckých bomb.

Porážka Německa a následný odsun německého obyvatelstva zcela proměnil život v naší obci.

zpracoval Mgr.Radim Peterka